V září vám to začne

“ Tak co? Jak se těšíš do školy? “

„Těšíš jo? No to je dobře, tak uvidíme, jak dlouho ti to vydrží. Tak vám to v září začne. Ale stejně to uteklo, co?“

Máte doma školáka? Pokud ano, tak podobný rozhovor jste během těchto prázdnin vedli několikrát. A jak se to vašemu dítěti libí? Odpovídá po stopadesáté, že ano. Samou radostí skáče až do stropu? Nebo už je z toho docela otrávený? U nás vede druhá možnost. Barborka už je dost otrávená. Už spíš jen tak bručí a mrmlá.

Já do školy ale nejdu.

Pokud je zrovna ve své vzpurné náladě. Kdo sledujete můj Facebook Skutečné rodičovství, tak víte, že teď malinko zápasíme s nějakou před před pubertou. Tak přejde rovnou do útoku, že ona do školy nejde. To pak vyvolá vlnu zdvihnutých obočí a udivených dotazů.

Barborka totiž od září do školy jde a nejde. Jak se to vezme. Oficiálně je z ní domškolačka. V individuálním režimu vzdělávání. A abych to nemusela všechno odučit já, bude tři dny v týdnu chodit do komunitní školy. Kam se chodí dobrovolně, s chutí a nadšením. A to, jak v září, tak klidně i v únoru. Takže nám to vlastně nezačne.

Naše cesta k domškoláctví.

Nikdy by mě nenapadlo, že moje děti nebudou chodit do školy. To nebyl můj původní záměr ani náhodou. Baru nastoupila ve třech letech do klasické státní školky. Moc se těšila a moc tam chtěla chodit. Já jsem měla čtyřletou mateřskou, protože už tou dobou jsme řešili Barborky nožičky. Neustále jsem běhali po nemocnicích, doktorech, rehabilitacích a jezdili jsme do dětských léčeben. Bylo pro mě nereálné vrátit se do práce. Takže jsem na školce netrvala a naopak jsem jí každé ráno nabízela, že může zůstat doma. Nechtěla. Chtěla mezi děti. A tak ve třech letech a třech měsících šla. A byla nadšená.

Státní MŠ.

Pravdou je, že jsem měla trochu strach. Přeci jen, už jsme to nějakou dobu dělali jinak. Vyznávali jsme partnerskou výchovu a respektující přístup. Všechny vstupní dotazníky jsem vyplnila pravdivě a po začátku školního roku jsem čekala, co bude dál. Měli jsme opravdu štěstí na paní učitelky a na třídu. Ve třídě jich bylo málo a s paní učitelkou jsme si sedli okamžitě. Hned od začátku jsem si stála za svým. Neutíkala jsem ze šatničky v utajení, když se Baru na chvíli otočila. První dny sice pofňukávala, ale doma být nechtěla. Po týdnu byla v pohodě a nikdy se mi nestalo, že by do školky odmítala jít. S nožkama to zvládala taky dobře. Faktem je, že první rok chodila po obědě domů. Prvně spala až další rok.

Tím, že jsem měli opravdu štěstí na školkovou třídu a na paní učitelky, tak jsme neměli potřebu vymýšlet nějaké alternativy.

Jediné v čem nám to drhlo byly různé sportovní dny. Barborka kvůli své neuropatii dost často zakopává a je nemotorná. Špatná chůze po špičkách jí zase narušila stabilitu. Skákání na jedné noze, jízda na koloběžce nebo skákání žabek pro Barborku nebylo. To nezvládala. Bylo mi tedy jasné, že klasický tělocvik bude problém.

Klasická základka to nebude.

Jak jsme pomalinku začali řešit základní školu, začaly ke mě i přicházet nejrůznější informace. Bohužel moc pozitivní nebyly. Moc dobré ohlasy na naše nejbližší školy jsem neslyšela. Barunka se do školy začínala těšit víc a víc. A já jsem jí o to těšení nechtěla připravit. Nedokázala jsem si představit, že po pár týdnech, v ideálním případě po pár měsících, ve škole by začala chodit domů otrávená a s tím, že tam chodit nechce. A tím to vlastně celé začalo.

Vzpomínky na mou základní školu.

K tomu se přidaly i mé vzpomínky na základku. A bylo rozhodnuto. Klasická základka to nebude. To jí nemůžeme udělat.

Nebudu vás tu teď zatěžovat přesnými důvody toho, proč je pro nás státní (i ta spádová) základní škola nepřijatelná. Každý to máme jinak, každý máme jiné požadavky na vzdělání našich dětí. A každý z nás je ochoten pro vzdělání obětovat něco jiného. Já tu rozhodně nechci soudit co je a co není dobře či špatně. Jde o úhel pohledu.

Jako první alternativní možností byl pro nás Waldorf. To nás drželo docela dlouho. Nakonec z něj sešlo. Komunikace se školou mě nepřesvědčila. Přednášky o dětech, avšak bez dětí. Ukázkové hodiny opět bez dětí. Samozřejmě jsme také museli brát v potaz umístění školy, dojíždění, školné a vhodnost školy přímo pro Barču. Hodně mi pomohl seminář Evy Mikešové Jak poznat vhodnou školu. Na něm jsem se definitivně rozhodla, že půjdeme do domácího vzdělávání.

Domácí vzdělávání.

Teď už stačilo jen vybrat tu pravou komunitní školu. Byla jsem přesvědčená o tom, že bych Barborku nezvládla učit sama. Dnes si myslím, že by to šlo úplně samo ;-).

Pro školní rok 2019/2020 přicházely v úvahu dvě školy. Nastalo pro nás období velkého rozhodování. A nebylo to jednoduché. Došlo i na seznamy pro a proti. Obě školy nám vycházely maximálně vstříc. V obou jsme měli možnost si vyzkoušet zkušební den. Rozhodovali jsme se mezi Holubníkem v Prusinách a Jasmínou v Plzni. Nakonec jsme se rozhodli pro Jasmínu. Přivřeli jsme nejedno oko nad vzdáleností a dojížděním. Jasmína je pro Barborku jako stvořená.

Jasmína.

Rozhodnutí to bylo správné. Pro Barborku. Tím chci říct, že Baru je naladěná na vlně Jasmíny. Neznamená to, že by Holubník byl horší škola. To vůbec ne. Například u Martínka to bude skvělá volba.

Naší volby nelituji ani v nejmenším. Čím víc se to blíží, tím jsem šťastnější, že nám TO nezačne.

Těšíme se celá rodina. Máme za sebou seznamovací stanování, které bylo naprosto úžasné. Do první třídy jde 6 dětí. Včetně Barči. Jasmínky, děti i rodiče jsou všichni naladěni na stejnou vlnu. Já se nemůžu dočkat co nám přinesou následující měsíce. Poslední prázdninovou sobotu nás čeká další setkání. Kde se děti znovu uvidí, budou si zdobit svá místa a po celý den je připravený program pro děti a jejich rodiče.

 

To jí nemůžete udělat.

Reakce našeho okolí jsou různé. Ve velké většině jsou však negativní. Převládá názor, že domácí vzdělávání je něco špatného. Děti jsou vlastně chudáci zavření doma. Bez kolektivu a je jasné, že se toho moc nenaučí a oproti ostatním dětem ze škol, nebudou mít tolik vědomostí. A kam půjdou na střední školu? A co vysoká škola? Jak to zvládnou, když se nebudou umět učit a nebudou umět poslouchat?

Ze začátku mi to bylo nepříjemné a měla jsem tendence mlžit. Pořád dokola jsem opakovala naše důvody. Teď je před námi poslední týden prázdnin. Za týden to vypukne a my povedeme naši školačku poprvé do „školy“. A já jsem nesmírně vděčná za naše rozhodnutí. Jsem si jistá, že se jí tam bude líbit a to i za rok, za dva. Pořád.

Je opravdu ohromující kolik lidí dnes vzdělává své děti doma. A všichni se scházejí. Existují skupiny na sociálních sítích. Takže pokud jsou děti opravdu JEN doma, vídají se s dalšími dětmi, které jsou doma. Kolektiv jim opravdu nechybí. Naopak. Oni se svými kamarády mohou mluvit celý den a ne jen o desetiminutových přestávkách. A o úrovni vzdělání nemůže být vůbec řeč. Všichni víme, jak rychle se dítě učí něco, co ho baví. A děti baví VŠECHNO. Jen to musí dělat s chutí.

No a popravdě mi přijde trochu předčasné, teď řešit, kam půjde Baru na vysokou školu. Třeba na žádnou nepůjde 😉

Přeji všem školáčkům, ať jim vydrží nadšení co možná nejdéle. Pokud možno celý život. Vzdělávání se je báječná činnost! 

„Jsem mámou dvou báječných dětí, ženou a dcerou. Mou vášní je metoda EFT, kterou pomáhám lidem zkrotit své emoce. Jsem autorka eBooku EFT S DĚTMI, SNADNO A JEDNODUŠE. Zaměřuji se především na pomoc mámám jako jsem já, které milují své děti, muže a rodiny, ale občas jim z toho jde hlava kolem.“ Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • EFT NÁVOD
  • eBook zdarma EFT NÁVOD

    Stáhněte si eBook zdarma a získejte jasný, snadný a jednoduchý návod na EFT.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku:)