„Nemyslete na to. Je to jen v hlavě. Zkuste odvést pozornost a zaměřit se na něco jiného. Dejte tomu čas. Ono to přijde, až to budete nejméně čekat.“
To se lehko řekne, ale realita je často úplně jiná. Nejde na to nemyslet. Jakmile se jednou rozhodnete pro dítě, není na světě síla, která by vám to rozmluvila. Ta touha je ohromující.
To chtění je naprosto nesnesitelné!
Navíc ta touha jde ruku v ruce s přírodou. Biologické hodiny už jen netikají, ale přímo bijí na poplach. V dnešní době je velice málo žen, které chtějí dítě před 25. rokem života. Studujeme, cestujeme a užíváme si života. Budujeme kariéru a zajišťujeme si bydlení. A najednou nám táhne na třicet a všichni se nás ptají, kdy už založíme rodinu.
Už máš nejvyšší čas!
Do toho se přidají již zmíněné biologické hodiny a my zatoužíme po dítěti. Ale ouha. Celé roky řešíme antikoncepční metody a chráníme se před otěhotněním. Tak nějak počítáme s tím, že to půjde hned. Dítě chceme plánovaně, až přijde ten správný čas. A tak si dáváme bacha.
A když ten čas nastane, předpokládáme, že se nám zadaří hned první měsíc. Ale s první nechtěnou menstruací přijde rozčarování. A pak přijde další a další. Každý měsíc se modlíme o početí. A každý měsíc utíráme hořké slzy zklamání. Čím déle to trvá, tím větší depky z toho máme. Měsíc co měsíc tiše pláčeme zavřené v koupelně.
Moc dobře vím, jaké to je.
I já jsem to zažila. Cítila jsem touhu po dítěti, které nepřicházelo. V mém případě to bylo ještě horší v tom, že jsem cítila JEHO. Věděla jsem, že tam někde nahoře, čeká můj syn. Který, ale pořád nepřicházel. Přestávala jsem si věřit. Popírala jsem svou intuici. S každým dalším měsícem jsem byla zoufalejší a zoufalejší. Mnohdy jsem si připadala, jako úplný blázen.
Jak to začalo…
Moje prvorozená dcera přišla téměř hned. Byla chtěná a očekávaná. „Snažili“ jsme se tři měsíce. Tenkrát mi to přišlo hodně. Čekala jsem, že to bude na první dobrou.
Když jí byly dva roky, začali jsme uvažovat o druhém dítěti. Vždycky jsem chtěla dvě děti. Sama mám mladšího bráchu, s kterým máme báječný vztah. Nechtěla jsem, aby byla Barborka sama.
Tři roky rozestup mezi dětmi mi přišel ideální. Víc jsem nechtěla. Přála jsem si, aby byly parťáci. Aby si spolu mohly hrát a byly si blízké. Navíc jsem měla odzkoušeno, že stačí jen vyslat prosbu. S Barborkou to tak bylo. Chtěla jsem holčičku a mám ji. Tentokrát jsem chtěla kluka. Upřímně, chtění, není to správné vyjádření. Já o něm věděla. Cítila jsem ho. Čekala jsem na něj.
Druhý měl být kluk.
A tak jsem po půl roce otěhotněla. Od samého začátku to nevypadalo dobře. Navíc jsem se necítila těhotná. Necítila jsem svého syna.
Trápily mě výčitky svědomí. Nechtěla jsem totiž druhou dceru. Chtěla jsem svého syna. Tolik jsem na něj čekala. Byla jsem si tak jistá. Pořád jsem si v hlavě opakovala, že je mi přeci jedno jaké pohlaví bude mé druhé dítě mít. Hlavně, že bude zdravé a v pořádku. Hlavně, že ho nakonec mám.
Příběh se špatným koncem.
Od začátku jsem měla rizikové těhotenství. Vývoj plodu byl sice pozadu, ale stále v normě. Několikrát týdně jsem běhala na odběry krve a zaváděla si tablety na udržení. V prosinci 2015 bylo dobojováno. Už nebylo koho bránit, koho zachraňovat. 18.12.15 jsem nastupovala na zákrok do nemocnice.
Nikdy nezapomenu na den, kdy mi to má lékařka oznámila, že se musím jít domluvit do nemocnice na ukončení těhotenství. Tehdy jsem se zavřela na gynekologii na záchodech a strašně jsem brečela. Nedokázala jsem dojít ani do auta. Jediné co jsem zvládla bylo projít čekárnou plnou těhotných žen, dál jsem se nedostala.
Byla jsem tak zoufalá.
Vánoce jsem trávila v šestinedělí bez dítěte. Vůbec nechápu, proč se tomu říká stejně, jako když porodíte dítě. Po šesti týdnech jsme se začali o další dítě snažit znovu. Moje doktorka mi, plna optimismu, sdělila, že po revizi dělohy (další pitomej název) je šance na otěhotnění daleko větší.
A tak jsem si myslela, že už jsem si vytrpěla dost. Že už by mohlo jít všechno hladce.
Aby toho nebylo málo.
V tomto období jsme začali řešit postižení naší dcery. Takže starostí jsem měla opravdu až nad hlavu. Zpětně to hodnotím velmi pozitivně. Teď to jsou čtyři roky. Před čtyřmi roky jsme zjistili, že naše dcera není zdravé dítě. A přišli jsme o naše druhé dítě.
Velký skok vpřed.
Všechny události, které mě tehdy tolik bolely měly pozitivní dopad. Samozřejmě tenkrát jsem o tom neměla ani tušení.
Potrat a následná narkóza při zákroku mi otevřely mimosmyslové vnímání dokořán. Dcery postižení mě naučilo pokoře a vděčnosti. Začala jsem se na svět dívat úplně jinýma očima. Byla jsem jiný člověk. Už se nešlo vrátit zpět. Vše bylo jiné. A to dnes považuji za velký dar. Moje děti mi daly šanci začít žít plnohodnotnější život. A za to nikdy nepřestanu být vděčná.
[content id=859][/content]
Následující rok jsme jezdili po nemocnicích a podstupovali všechna možná vyšetření. Snažili jsme se rozluštit dcery nemoc a stanovit přesnou diagnózu. Ač mě to moc bolelo musela jsem si přiznat, že jsem ráda, že tohle všechno nepodstupujeme ještě s malým miminkem.
Po dalším dítěti jsem samozřejmě toužila dál. Ale nebylo nám přáno. Postupně jsem začala zkoušet všechno možné. Nejdřív jsem začala babskými radami, měřila jsem si teplotu a čůrala na ovulační testy. Začala jsem meditovat, cvičila jsem speciální cviky po kterých se zaručeně otěhotní. Vizualizovala jsem si kde co.
Když si lékaři neví rady.
U dcery mezitím došel lékařům dech. A tak jsme začali navštěvovat všelijaké alternativní metody. Léčitele i kartářky. Kde jsme řešili nejen její postižení, ale i moji nenaplněnou touhu po dítěti. Byli jsme snad úplně všude. Vyzkoušeli jsme všechno, na co jsme byli schopní přijít.
Z přirozeného početí se stal hon na lovnou zvěř. Přirozeného na tom už nebylo nic. Neustálý stres, hlídání ovulace, pohlavní styk na povel. Takhle jsem to nechtěla. Jenže to nešlo vypustit. Nechat to být. Nemyslet na to. K tomu všemu si začala i Barborka přát sourozence. Konkrétně brášku, což mi ke klidu moc nepřidalo.
Během zkoušení všech možných technik, jsme se dostali až k EFT. Technice emoční svobody. Několikrát jsme byly s Barborkou na terapii. Výsledky byly naprosto ohromující. Nikdy jsem se nesetkala s technikou, která by fungovala tak rychle.
EFT mě úplně nadchlo a začala jsem se o něj intenzivně zajímat. Začala jsem hodně ťukat (provozovat EFT) na Barborky postižení, ale také na její psychiku. Aby to všechno kolem lépe zvládala. Díky EFT jsme se obě lépe vyrovnávaly se skutečností, že Barborka není normální zdravé dítě. Že musí denně cvičit a musí podstupovat nejrůznější vyšetření a pobyty v nemocnici.
Klíčem k úspěchu je EFT!
Já sama jsem se vrhla na bubáky ve svém podvědomí. Začala jsem na sobě pracovat ještě intenzivněji než doposud. S každým vyčištěným blokem mě opouštěla i nahromaděná kila nadváhy.
A samozřejmě jsem EFT začala používat i na svoji neschopnost počít dítě. Z nejrůznějších zdrojů, jsem totiž začala zjišťovat, jak moc je EFT na početí účinné.
EFT mi přirostlo k srdci. Fascinuje mě, jak rychle pomáhá. Není třeba čekat měsíce a roky.
A tak jsem ťukala, jak o život. Ťukala jsem na to, proč moje tělo nechce další dítě. Proč ho nechce moje podvědomí. V jednom mají totiž všichni pravdu, ano je to jen v hlavě!
A díky EFT toho dokážeme využít.
[content id=866][/content]
Toto zjištění bylo pro mě zlomové. Postupně jsem si vyřešila hodně bloků z dětství. Odhodila jsem 10 kilo váhy, kterou už jsem nepotřebovala ke své ochraně.
A pracovala jsem na svém těhotenství, které přišlo až nečekaně rychle. Jsem přesvědčená o tom, že jsem si své dítě doslova vyťukala. Najednou to šlo, tak nějak samo od sebe. Stačilo jen zjistit, proč jsem si své dítě blokovala a ten důvod odstranit. A bylo to. Jak snadné.
Dvě čárky na testu.
Čekala jsem rok a půl. Pro někoho hodně, pro někoho málo.
Pro mě to bylo nekonečné. Každou menstruaci jsem obrečela. Počůrávala jsem těhotenský test při každém nepatrném zpoždění. Koukala jsem se na svou dceru, jak vyrůstá sama. A věděla jsem o co přicházíme. Při každém pohledu na těhotnou ženu či kočárek mě píchlo závistí u srdce. Tolik jsem to chtěla taky. Tak moc.
Když jsem měla konečně pozitivní test, zaplavil mě pocit klidu a správnosti. Vše bylo v pořádku. Můj syn přišel. Dal mi lekci trpělivosti a vytrvalosti. Kterou jsem evidentně potřebovala. Nebylo o čem pochybovat. Věděla jsem, že bude zdravý a že je to ON.
EFT jako řešení na neplodnost?
Nemůžete otěhotnět?
Pomůže vám EFT?
To vám bohužel nemůžu slíbit. Nejsem ani vědma ani kouzelnice.
Je to cesta, je to technika, která dělá zázraky. Doslova. Sama jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži. I na cizí. Od početí mého syna se mnohé změnilo. Zjistila jsem, že EFT je cesta pro mě. Že je to mentální technika, která mi sedí nejvíce a mám s ní nejlepší a nejrychlejší výsledky. Objevila jsem v ní své nadání a zároveň poslání. Nebýt mých (tří) dětí, nikdy bych na to nepřišla.
Díky EFT jsem si změnila život k nepoznání. A mé děti byly jen začátek. Dnes pomáhám ostatním, především ženám. Učím je, jak si pomocí EFT mohou pomáhat samy. Jak se posouvat dál a výš na své cestě životem. Snažím se každého, kdo o EFT projeví zájem, naučit, jak jednoduché to je a jak rychle se můžou problémy rozplynout.
Ale zpět k úvodní otázce.
Ano, jsem přesvědčená o tom, že EFT vám může dopomoci k početí vašeho vytouženého dítěte. Já jsem toho důkazem. A nejen já, ale i mé klientky.
Ale není to zadarmo. Je třeba se postavit svým démonům. Začít na sobě pracovat a rozpouštět své bloky. Propouštět bolavé vzpomínky a osvobodit svou mysl od negativních vzorců.
Bude to proces plný bolesti a slz?
Ano, bez toho se dál prostě neposunete.
Stojí to za to?
No jistě, to bez pochyb!
Můžete mrknou na video návod na EFT.
Seznámíte se s postupem EFT a můžete si ho hned i vyzkoušet. A samy zjistíte, jestli je to váš směr, kterým se chcete vydat.
V případě, že ano. Velice ráda budu vaším průvodcem. Podíváme se na zoubek tomu, proč si vaše podvědomí myslí, že mít dítě je špatný nápad. A společně mu to vymluvíme!